Zapomenu
Přišel okamžik vytoužený,
Plivu na to cos mi dal.
Vzpomínky v složce založený.
Vysvětlení tvé – dál jen odmítám.
Není nic co dávalo by právo,
Dělat rýhy do života druhým.
Kašlu na to, že Ti to za to stálo.
Jsi JEN jak já – člověkem pouhým.
Slova jsou mocná a já okouzlená,
Chytla se do sítí, krásy Tvé poezie.
V sítí více než lehce zamotaná,
Podlehla vábení Tvé a mé fantazie.
Teď směji se chvílím, kdy naivní jsem bývala.
Ve světě snů zůstal si víc než sám.
Výčitky svědomí, vůči Tobě se užírala,
Jestli chybu na chováním Tvém i já mám.
Jsi arogantní nedokážeš vážit si co jsem dávala,
Nestojíš mi za to abych se trápila.
Abych v noci se, se smutkem budila.
A v nejistotě z tvojí strany se topila.
Jsi to ty kdo pykat bude za své činny,
Ty vytrestáš se vlastní hloupostí.
Neseš stejný díl jako já vinny,
Tak trochu buď vybaven, vůči sobě soudností.
Nejsi nic jiného než vyděrač citový,
Z duší Tebou zlomených cestu si dláždíš.
Já doufala v Tebe, že nejsi takový,
Že druhých si, jako oni tebe, vážíš.
Mýlka je povolena – zklamaná tebou.
Bez tebe žít dokážu dále a sama.
Své verše, prázdné věty si vezmi s sebou.
A já zapomenu, že jsem Tě kdy znala.