Vzpomínka
Prohlížím fotky, pomalu postupně,
Na jedné dívka s chlapcem, usmívající, šťastni,
Znala jsem chlapce, kdo to je?
Ta dívka stejně jak on, povědomá se zdá,
Též šťastně vypadající, z oči štěstí sršící,
V objetí známého chlapce propadá.
Úsměv upřímný, rýsující se na obou tváří,
On rukou jednou svírající ji k sobě,
Oba spokojeností a něčím víc než čistým září.
Vzpomínám, pátrám v paměti, tak sakra kdo to je?
Jakoby pocity slečny, bývaly mé.
Vzpomínám, hladím fotku, a minulost mnou prostupuje.
Co to? Proč ta náhlá bolest, proč slza z oka kane?
Proč slečna blíž a blíž se mi zdá,
Ta slečna znám ji přece, už vím odkud vítr vane.
Ten hoch, znám ho dobře, ač na oba jsem zapomněla jak?
On slečně ublížil víc než by měl, proč?
Přítelem nazýval se, bídák prolhaný, on její vrah.
Cítím za ní, čas jako by se na dobu dlouhou zastavil.
On vyrval ji z lůna bezpečí, sobecky, však proč?
Držel ji, za ruku – lhář. Katem byl, to on slečnu o život připravil.
Ten okamžik, jakoby vlastní mi byl, tehdy smrt ji odbíjela.
Poslední okamžik, kdy dítětem ještě byla.
Však pak ránou, bolem čnícím ze srdce, život svůj obrátila.
Dnes ta slečna, na vzpomínku si vzpomněla.
Zapomněla, dobře pro ní…
Snad šokem z opuštění časem oněměla.
Ten hoch, kde je konec básníkovi v rouše beránčím?
Které slibuje přátelství a při tom – klame.
Proč vlastně já, do minulosti nepěkné opět se namáčím?
Ta dívka v ženu dospěla, hrdost opět našla v sobě.
Ta dívka s chlapcem - já a Ty.
Dnes vím, že chyba ne má, byla v Tobě ..