Vlnobití..
Kdo do plachet vítr mi pošle,
Kdo naději v přístaviště zašle.
Kdo jistotu dá, že úsvit zas uvidím,
Kdo slíbí mi, že kotvu správně upevním.
Na moři a v dalekém oceánu,
Jak panenka z bílého porcelánu.
Bouří se obávám a též bezvětří,
Snad bůh moře, loď a mě ušetří.
Sama na palubě, svým kapitánem,
Po nocích v kajutě nad piánem.
Šumění moře a vln kolébání,
Čekám v houpací síti na svítání.
V láhvi psaní další posílám,
Korkovým špuntem ji zavírám.
V naději do moře ji pouštím,
Že snad najde břeh, za ní toužím.
Já námořník s piráty se biji,
Ze žalu, samoty a vína žiji.
Každý napadá loď moji.
Však dávno já a ona jsem svoji.
Tak pluji dál se sluncem nad obzorem.
S delfíny ve vodě a pěnovým závojem.
Toužím najít místo, kde vlny se o skály tříští,
Kde moje cesta se štěstím se kříží.
Toužím doplout tam, kde nazývá se to rájem,
Být s někým kdo rozumí, už ne svým kapitánem.
Kdo záchranný kruh při vlnobití mi vhodí,
Kdo jednou bude si moct říct: „Žil jsem jen pro ní.“
Tak pluji dál a křižuji oceány,
V lodním deníku jsou zápisky zaznamenány.
Všude jen voda a zemi nevidím,
Ptákům nad přídí křídla závidím.
Tak za kormidlem dál naivně stojím,
Bouře , obrovských vln - stále se bojím.
Při každé zatáčce po moři se mi tají dech.
Že snad za pár mil – ukáže se mi břeh.
Nebo co já vím, potkám loď opuštěnou,
Z lijáků a bouří víc než dost poškozenou.
Budu třeba já – dotyčnému rájem,
Budu já jeho a on mým kapitánem …