Úpadek
Nevěřím, že dostane se mi pomoci.
Upadám dál do propasti prázdné.
Ničím mě – ten pocit bezmoci.
Ty rány od všech kolem – tak rázné.
Usínám a do zapomnění upadám.
Uzavírám se stále více.
Přiznávám, sebe samu už nezvládám.
I když pomoc by si chtěla víc než chtíce !
Nechávám sebou jen lomcovat.
Nemám důvod za něčím se hnát.
Za lepší budoucnost – nebaví mě bojovat.
Chci nad vlastním hrobem již stát.
Ti co přátelé se nazývají
pomoc tentokrát nepřinesou.
I když radami a úsměvy oplývají.
Za mě tak spackaný život neponesou.
Vyhlížím konec, ten nese se v dáli.
Uvítám ho víc než je zdrávo.
Jako bych já tady a vy tam stáli.
A mě bylo konečně klidu přáno.
Nevěřím, už ne lidé si cení málo.
Dávala jsem víc než jsem měla.
Ano, snad mi to za to stálo.
Teď vrátit bych to i snad chtěla .
Přítel – je ten co mi popřeje,
Třeba jen dobré ráno.
Ten co říká, že ještě je naděje.
Ten co říká, že zlo sílou mou tálo.
Však ohlížím se a natahuji ruce,
Nejsem to já kdo momentálně stojí.
Tak sakra měla bych se vzchopit přece.
Ale něco, něco uvnitř mě se víc než bojí.
Možná nemocná jsem když to říkáte.
Možná víc než si myslíte vyzrálá.
Ani nevíte, jak nepravdu často mýváte.
Od vás – bláznem jsem nazvaná.
Jsem sama na moři rozbouřeném,
Nevěřím, že má loď to bez ran ustojí.
Nikdo nesplní mé přání vytoužené.
Tentokrát se spíš než vzchopím – utopím.
Tentokrát nesáhnu po záchranném kruhu.
Nechám aby mě hladina pohltila.
Nechci od nikoho již záchrannou ruku.
Věřím, že by mě opět uhodila.
Štěstí a to krásné se mi stále vyhýbá.
Už přestala jsem věřit v náhody.
Každým dnem někdo moje kroky proklíná.
Už nebudu pořádat, života závody ..
Teď už vážně ne …