Strach
Pojmenuj, to co vytváří ten pocit divný.
To co mě děsí stále dál..
To co jediný ve mně od základu pevný.
To co ve své duchu pročítám.
Studený pot a mrazivě chladné dlaně,
Každý záhyb těla v klepoucím se pohybu.
Není jen jeden, nesáhneš na něj či na ně.
Snad při další zkoušce, teď, neuhynu.
Bolavý žaludek, pocit nepopsatelný cítím,
Však on má jméno, vím.
Jak ale poddaný před králem kající.
Bojím se vyslovit jeho jméno – bojím.
Propadám jeho moci, zavírám oči pomalu.
Se slzou, což stojí mi teď na líci.
Mám – spíš bojím se, že tentokrát nevstanu.
Vím, já měla bych se vzchopit a jít hrdě vstříci.
Sílu dále hledám, ale pro mě však marně,
Snad ustojím nápor další se blížící.
Budu snít a přát si opět v duchu tajně.
Budu věřit slovům v ústech se tající.
Zásah a duše krvácí, drolí se, kus další.
Mění se, dopadá jak letmý prach.
Zhroucená, poníženě prosím stáčí !
Já Tě znám dobře – Tvé jméno – Strach.