Sám
Přítel? Pozastavuji se nad tímto slovem.
Kdo? Nebo lépe, co ho vlastně charakterizuje?
Je křídlem? Co pomáhá nám létat? Či zbytečně těžkým okovem?
Je on života dobrým průvodcem, co směr ukazuje?
Smích, směji se .. od srdce, nebo zoufalstvím?
Otáčím se zpátky, a ptám se do prázdna toho, kdo se jím nazýval.
Kdos teda byl? Přítelem ne! řekni, s kým trávila jsem čas, s kým?
Byl si temným klíčem? Co hořkost k světu otevíral?
Myslíš někdy na to, proč právě my dva spolu si čas rozuměli? Zvláštní,
Snad ovlivněno to bylo jednou stejnou vlastností, vášní?
Ale každý, z jiného úhlu tuto vlastnost nabírá, oba to víme.
Já pro lepší začátky, Ty doufajíc ve spasitele světa, stále, oba dva sníme.
Soudnost Ti chybí, drahý příteli, však kritizovat druhé, umíš.
Říkáš, že své chyby znáš. Ale druhý ničíš,což chvilkovou radost ze života jim závidíš?
To se přeci nedělá, tak kde ta touha v Tvém nitru se bere?
Jaká zkušenost, vzpomínka či strach, tu závist na povrch Tvého jednaní víc a víc dere?
Zklamán si? A kdo v životě nebyl? Přestaň být egoistou.
Usměvavý na ostatní, ale víš sám stejně jak já, že v duši si zarytým pesimistou.
Opět se musím smát a ptát se, kdo více z nás je ubohý.
Jestli spojení našich cest bylo chybou, či čin od života náhodný.
Vzpomínám, cos řekl, že já jsem zvláštní psychologickým případem.
Jak vystihnou, jak v daném momentu jsem se cítila? Snad míň, než na skládce odpadem.
Ale jak pravíš, upřímnost je více než nutná, ale sám ji slyšet nechceš.
I když ucpáváš si uši, odháníš všechny, dokud nepřiznáš si jaký jsi, z místa se nehneš.
Teď vím, že nejsem tím „magorem“ já, však neházím to ani na Tebe.
Však než začneš hodnotit cizí postavení k životu, zaměř se nejdřív na sebe.
Můj život se více k těm tuctovým podobá, nežli ten Tvůj, tys byl volbou špatnou.
Kdo využíval druhého víc? Ty nebo já? Přiznávám, volba zoufalá, ale pro mě nutnou.
Pevně si za svými slovy stojím, Ti, co nazýváš přáteli, potápí Tě hlouběji.
To Ty máš klapky na očích a lživě vyprávíš, že věříš v naději.
Opět jen smích, pár slov, pár vět, mají vůbec nějakou váhu?
Nikdy netvrdila jsem, že nejsem neomylná, a že vše své činny chápu.
Tys vlk samotář, který vyhledává přízeň druhých, sám, i když nechce být.
Bohužel pro Tebe, při první překážce, stahuješ ocas a zbývá Ti jen odejít.
V mnoha věcí si protiřečíš, pokus se chvilku poslouchat,
Sobecký jsi, ale i přes to, svému druhému já chvilku naslouchat.
Takový nejsi, jak se chováš teď, proč hraješ si na něco, co sám víš, že nejsi?
Z vyprávění ostatních slýchávám, jo ten, znám ho, býval milejší, kdysi.
Jak říká se, Ti co do našeho života vkročí, určitou částí, sebou, nás ovlivní.
Ano, od Tebe naučila jsem se aroganci, však, ráda jsem, že ne jak Ty tolik naivní.
Neohlížím se, teď již ne .. sbohem? To slovo ani z poloviny nevystihuje mé odloučení.
Snad i kopanci, co občas dala jsem Ti, oplátkou za Tvé, dalo Ti poučení.
Že ani Ty nejsi tak nedotknutelný, jak sám o sobě říkáš.
Opět jak „naivní“ víc než kdokoliv jiný, v špinavém světu býváš.
Jsi sám, víc než sám a sám zůstaneš, proklet samotou …