Již před námi byl dávno napsaný,
Na životním papíru do detailů vypsaný.
Daný jako dar do kolébky z oblaků,
Snesený od kouzel, od něžných andělů.
Pergament s duší darovaný miminu,
Dlouhé proslovy od sudiček pominu.
Mnoho nástrah mu do cesty přály.
Snad to jako žert brali, že se smály.
Tak proč živote s osudem jdeš ruku v ruce.
Nemusíme závislý být, můžem ho psát sami přece
Tak proč světe špinavý, proč tohle se děje?
Proč smůla s chaosem v jednu notu si pěje?
Copak to nejde bez válek a závisti?
Proč lidé na tomto bodě uvízly?
Nač bolest působit druhým, pro blaho svoje?
Proč zasahuje stále ruka tvoje?
Proč rozdíly mezi všemi se dělají?
Proč nevinní po ráně druhého padají?
Nemusí to tak být, tak nač trestání?
Proč minulost nejde vzít zpět a čas uhání?
Copak musí být svět tolik uspěchaný?
A Ti slabší, vrstva má, na dně ponechaný?
Vždyť silnější měli by bránit ty menší.
Proč nejde to vysvětlit? Proč to jde ztěží?
Proč daruje se život? Aby zbytečně vyprchal?
Snad pro Tvoji hru? Abys rýhy v něm zanechal?
Nač smrt obíhá stále duše naše?
Proč je darujete? A pak tvrdíte, že jsou vaše?
Kam odvádí se? Snad na stranu druhou?
Snad do pekla do ráje, či životní touhou?
Pokud je peklo, tak jak vypadá?
A kde je ráj? A kudy se tam dostává?
Jsou věci, nad kterými i božský rozum stojí.
Zahynem všichni, zhynem rukou tvojí.
Kdo to tak dal? Kdo to tak určil?
Kdo život chudáka, tak moc mučil?
Bylo to dáno, než byla Země vytvořena?
Nebo až od dob, co byla Achylova nesmrtelnost pokořena?
Nebo když voda mokrou se stala?
Či snad od matky, co život dítěti dala?
Mnoho otázek, mnoho a odpovědi žádné.
Nám zelené pláně jsou víc než vzdálené.
Nad lidskou rasou byl vyřknut soud dávno.
Jak říkám, ještě před námi .. bylo to osudem psáno.