Pátrej v paměti
Já stála tam, když upadla,
Když v bolestech vzlykala a s přáním na rtech,
Po tobě hlupáku volala.
Kdy těžký byl pro ní každý nádech.
Kdy slzy se potokem lily po tvářích,
A na duši šrám větší než oceán.
Nevím jak ona, ale já vím, že slov jejích nevážíš.
Že to cos udělal, byl víc jak hloupý plán.
Po slovech Tvých život z ní vyprchal,
Vyrval si z duše, cit a snad i více sis vzal.
Pak lekl ses, čeho? Žes jak zvíře utíkal !
Proč, hlupáku ! Proč zaslepen pýchou svou jí odehnal?
Přes své ego do duše její nevidíš,
I když jak páv pyšně, tvrdil si opak pravý.
Snad její volnost záviděl si a dál závidíš.
Krása co dýchala v ní se zpět již nenavrátí.
Zabil si motýla, tvrdým stiskem,
Chtěl si tu krásu co v sobě dřív měla.
Nezachráníš nic, zbabělým útěkem,
Dřív pro Tebe jen pro Tebe ta holka žila.
V paměti pátrej kdo měl tě tak moc rád,
Koho ranila podlost tvá ..
Pro koho si byl přítelem ne kamarád,
Správně ! Jsem to jen a pouze ...