Oslabení
Přemýšlím,
sedím v křesle a do stropu koukám,
v mysli snad do vyšších sfér stoupám…
Jdu dál … stoupám
Po zavření oka, slza se roní,
a pak tisíce následují po ní …
Z očí slzy se roní.
Hrdlo se svírá a ruce se chvějí,
ve dlaních zmáčených slova se tají.
A dál se v nich tají ..
Prosby a snad i žádosti,
hřejivý pocit, ten pocit volnosti..
V Prosbách se ukrývá.
Další kus od srdce vítr odnesl,
do dalekých krajů city mé zanesl..
On odnáší je dál ..
Zklamaná, prstem píšu si po těle,
že není už světýlka, není již naděje ..
Se hroutím …
Přešel si, pohrál si já už si zvykám,
s neštěstím normálně si dávno tykám …
Do dlaní vzlykám …
Únava přemáhá a mně oslabuje,
sliby a doufání, mně už unavuje …
Za svou hloupost si pykám …
Přemůžu, vymažu a snad i zapomenu,
na Tebe v myšlenkách více nevzpomenu..
To sama sobě říkám …
Hrdost se navrací bojovnost lvice,
pravdivá slova že míň je někdy více..
V této době – dnes vítám !