Ona
Procházím, tichým lesem bez obav.
Po cestě, jenž člověkem nebyla vyhrazena.
Náhle vše zlé je pryč a klid nadosah.
I když jdu sama, nejsem opuštěna.
Skloním se ke chladivému pramenu.
Nechám ho ať chvilku dlaně mé objímá.
Posadím se do trávy, vedle kamenů.
Ať zpěv ptáků a klid, mé nitro otvírá.
V zelené trávě se ukrývá drobný kvítek,
Sám, krásou a něžností oplývající.
Doufá, že vyroste vedle něho další? Je snílek.
Zůstane sám, ukryt v trávě, netušící.
Obloha modrá a na ní pár oveček,
Něžní obři, stromy, se k nim natahují.
A já jako blázen? Možná tak blbeček,
Nevím, proč kouzla přírody mě přitahují.
Objímám stromy, hladím kůru jejich,
Svoboda a nezkrotnost do mě vstupuje.
Sním dál, sním o stromech jen o nich.
A stres, neklid a bol ze mě ustupuje.
Vítr cuchá vlasy a ovívá od vedra.
Teď smím nechat se jim vést.
Za tebou přírodo, za tebou jsem utekla.
Nechám se v tvém objetí zas nést.
Není nic jenom já a Ty,
Radši mlčím, i slova mě svazují.
Tys vykoupila mě ze samoty.
Tělem mým tvé něžnosti putují.
Musím se však vrátit, ale zas přijdu.
Je mi zle z toho co se ve světě děje.
Teď ale musím jít, teď odejdu.
Tak aspoň slavíka daruj, ať na cestu mi pěje.