Mladý, leč v průběhu cesty zklamán životem.
Úsměv a oporu rozdávající víc než by sám měl.
Druhým na čas přebírá kormidlo a je jejich života pilotem.
Hrdý, z výšin ač někdy nechce, dívá se dívá.
Po doteku, zmrazí každá kousek těla, ale uvnitř taví led.
S každou chvílí, co daruje, s dotyčným na okamžik splývá.
O jeho bolavých ránách, snad lépe pro druhé nevědět.
Citem víc a víc užíraný, pohlcuje, ač nechce čím dál víc pohlcuje.
Však bojovat, hrdina, princezny princ, snaží se snaží.
Trnitou cestou, sám, s ostrými lokty od života, ale sám, prostupuje.
Odsouzen za hřích, odsouzen ! Křídla mu při letu zlomili.
Kdy vznášel se v oblacích nad korunami stromů nádherných.
Kdy oči a doteky její, chladnost v srdci jeho tavili.
Však slova a činny, uvěznili ho do okovů žalem zpívající, ledových.
Ale on stoupá, občas se ohlídne, s dýkou čnící ze srdce bolavého.
S tím kusem olova sžil se, přijal ji svoji součástí.
Zlomen vášní, nejstarším citem k člověku, však nepovažován za ubohého.
Andělem zraněným stal se na cestách druhých a sklání se když upadnou,
Neukazující své zranění, slovy pohladí, na čelo políbí.
Za ruku vezme, však předem upozorní, že jeho smysl lásku vůči druhým cítit nemohou.
Že tázavá slova na minulost, ať neptá se, bolavě ubíjí.
On sám, i když přátele kolem sebe víc než má, však stále sám – říkajíc že nehledá.
Tajně touží, čeká na den jemu věnovaný, od slečny půvabné jemu darovaný.
Světem jde, občas klopýtajíc, necouvá, kupředu jde dál na ní jen na ní stále čeká.