Z pocitu povstala, z chvílí určitých,
Z okamžiků i dlouhých dnů.
Ukrytá na dnech, kalichů vypitých,
A i kouskem ve všech nezdarů.
Od počátku se sestrou závistí,
Jako první z těch všech v řadě stojí.
Přiznejme si, kdo z nás někdy na ni nepomyslí?
Kdo tajně ji v duši netají.
Nenávist, vůči něčemu či někomu,
Je to jedno, ale podstata je víc než stejná.
Přirovnávám ji spíše než k vlastnosti k okovu,
Těžší než myšlenky, z pravidla bývá.
Vypěstovaná okamžikem, či dlouhá léta ji živili.
Zžírá nás, zžírá pomalu, ale jistě.
Jaká činy, nebo vzpomínky v nás ji ožili?
Proč určité dny a chvíle, žijeme nenávistně?
Někdo řekl, otoč nenávist úsměvem pro druhé,
Ale nevím, jestli je toto rada vhodná.
Nenávist skrývající se za úsměvy nebohé,
Ne toto je falešné, a lež ! Víc než ubohá.
Velká barikáda, nejde vždy odstranit,
Ani lítost a cit mnohdy na ní nemá.
I já bych přála si, ať může se vytratit.
Ať jiného člověka dále jen hledá.
Je mnohdy zbytečná, mnohdy ubližuje.
Však my nevidíme, na očích klapky máme.
Někdy však dva spojuje a v životě utužuje,
Kdy ale uvědomíme si, že s ní před pravdou utíkáme?
Přestaňte bádat nad technologií světa,
Zaměřte se na duši lidskou.
Ať z životů nenávisti, ať zmizí odveta.
Ať každý z nás má budoucnost bez ní jistou.