Z posledních inspiračních střípků,
Z poslední síly básníka.
Složím poslední verš do říše snílků,
A zaujmu místo poutníka.
Klečící před múzou – já jsem loučící.
Nashledanou, nebo lépe sbohem?
Jsem vzpomínkou v myšlenkách bloudící.
Co mizí v potůčku, mizí dál tokem.
Ve světlu jejím, chvíli jsem stála.
Hledíc do tváře poezie hravé.
Některých slov a splynuti se i bála.
Však přečtěte si to v nich je to napsané.
Ve světě básníků, jsem se zdržovala.
Směr v životě ztratila a teď ho hledám.
Snad volbu předtím jsem i zvažovala,
Teď stojím, nevnímám zároveň spěchám.
Ze srdce a duše bylo mi světlo odebráno.
Vzali mi to, pro co jsem žila.
V domnění, že teď už mám vystaráno.
Mě vyslali do světa, abych byla.
Ale jak být? A nevnímat verše přírody?
Vždyť to je to jediné, co já znám.
Slova snad ty, mě učila věřit v náhody.
Víc než pár veršů na cestu nežádám.
Ale být sama bez snů a bez cílů.
Vydávám se cestou, snad najdu co jsem měla.
Vidím v budoucnu jen pár rozdílů,
Však ne to, o čem tenkrát jsem si snila.
Tak sbohem inspirace či snad nashledanou
Já ráda v tvé přítomnosti čas trávila.
To tys pro život mou vyvolenou.
S tebou má osobnost, ač na chvilku, ožila.