Eifelova věž
Vypíná se k obloze, tak krásně vysoká.
Pevná a zároveň krásná, vždy důstojná.
Za časů dobrých i zlých tu stojí a stávala.
Víru a naději všem lidem dává a dávala.
Tajemná však pro blázny zamilované.
Úkrytem pro lásku, pro city nespoutané.
Hrdá na pohled, však něžností oplývá.
Závist a nenávist nikdy nevnímá.
Snem pro určité, lidi okouzlené.
Pro básníky a dívky poblouzněné.
Pro dostatek síly a slzavá údolí.
Pro hrdiny, co výšek se nebojí.
Každý z nich s ní spjatý je,
Pro tu chvíli, okamžik, pro ten on žije.
Dotknout se s ní nebes problém není.
Ona chvilkovou jistotu dává, že lásky si cenní.
Ty dostaneš se za ní pocitů plný.
Nepůjdeš sám, s holou dlaní.
Bude tam ona, co čeká na Tebe.
S ní i s věží chvilku nic nezebe.
Já vím, že jednou tam přijedeš,
Slečnu svou za ruku povedeš.
Splníš svou touhu a určitě sen.
V ten obyčejný – nevšední den.
Věřím, ona – ta věž s Tebou spjatá je.
Jen ona v myšlenkách Tvých věrná je.
Až dotkneš se nebe, až cíle dovršíš.
Do krásy Francie, se sladce ponoříš.
Šťastný budeš – To vím …