Chybíš mi
Dnes, v tuto hodinu v tento čas,
Naposledy dávám Ti sbohem můj milý.
Pomalu utichá zoufale volající Tě hlas,
I když chtěla bych víc, než abys zůstal ještě chvíli.
Zbývá poslední střípek v zapomnění,
Přestat v myšlení na Tebe, já Tě opouštím.
Možná, že bude to pro nás totální potopení.
Však za oba chtít, můj milý, vážně neumím.
Přiznávám, já si to přiznat umím,
Chybíš mi a vše s Tebou s přátelství spjaté.
Tak ještě chvilku, než se odloučím.
To co mě čeká dále, již bez Tebe, bude nové.
Chtěla jsem to já? Ty? Nebo oba? Cesty jsou jiné.
Už není žádné my už žádné o nás, jen Ty a já.
Stejní jsme, však pohledy na druhého víc než rozdílné.
Přežijeme, jak si pravil, když budeš svůj a já svá.
Chybíš mi drahý příteli, strádám po Tobě,
Ale rozloučit se musím, ač nechci, však rozum radí dál.
Tvá slova, tvůj pohled vryt do mě, nosím vždy při sobě.
Těžko říct, kdo z nás dvou se více toho druhého bál.
Moje chyba, Tvoje chyba? Nebo vlastně čí?
Vyhledáš mě? Vzpomeneš na mě? Přemýšlela jsem, víš?
Tyto myšlenky mívala jsem, myslela – že mě uničí.
Však co způsobila slova tvá, myšlenky a výčitky nevidíš.
Kolikrát se slzou na kraji jsem se nad Tebou potýkala,
Kolikrát se zlobou na Tebe šla spát?
Kolikrát, před Tebou samým do naivity utíkala?
Důvod? Však víš, nemám Ti co dát..
Mé city zůstávají čistě jen přátelské, to se nikdy nedovíš
Snad spokojen si snad úsměv dál rozdáváš.
Snad nad ztrátou nás, jako já netruchlíš.
A chvíle naše strávené na trh nedáváš.
Loučím se loučím ač nerada, však musím.
Chybíš mi a chybět budeš ještě čas.
Pykala jsem, pila kalich hořkosti až na dno, teď již nemusím.
Utichl zoufalý hlas.
Doufat už nemusím, nemám už v co doufat.
Snad přání na cestu pro Tebe poslední.
Každý sám, musí se životem protloukat.
Díky Ti za chvíle, pro mě nevšední ..