Sbohem, chtěla jsem dát ...
Milá Verunko,
Píšu poslední slova, poslední písmena pouhá.Píšu Ti důvod a nebo důvody, píšu života smutné průvody. Píšu, že života se vzdávám, do rukou smrti svou duši dávám. Už dál nemůžu, a tak zbaběle uteču. A těžké břemeno otázek si sebou povleču. Napíšu pár příčin odchodu mého, proto si ceň života svého.
Všechny znáš, ale pro vysvětlení, uvidíš že jiné východisko pro mě už není. Tak čti !
Kdybys byla malé bezbranné dítě a v očích táty nacházela jen jeden odraz věty a to „bít chci Tě“. Vyrůstala sama zavřená v místnosti. Nikdo by nevěřil a nechtěl Ti pomoci. To jsi přežila a šla jsi dál, ale osud si s Tvým životem pořád jenom hrál. Přeskočím dál, vždyť víš jak se semnou každý pořád hrál. Bolí to a už vážně nechci, poslouchat do kola vaše uklidňující kecy.
Jen jedno přání mám, vyřiď Honzovi, že za jeho pomoc mu od srdce děkuji. Ale žal byl silnější, že cítila jsem že už se to nezlepší. A ať se na mě nezlobí, ať moji prohru prosím pochopí. Tak a bude klid, neupozorňuji na sebe. Myslím na mámu, Honzíka a na Tebe. Ale můj čas se naplnil a čáru života lehce vyplnil. Mám vás moc ráda, a proto neplačte. Smutek a slzy v sobě potlačte. Odpusťte, ale jednou to přišlo a v životě mém pokračovat jíž dál nešlo ..
