Tys řekl, zavři oči ...
Zavírám oči …
Přicházíš, podáváš ruku. A svým hlasem vykouzlíš úsměv. I když jen na chvilku, poznávám nový, nebo dlouho dřímající pocit, však pro mě neznámý.
Hledala jsem a Tys přišel, podal ruku a zodpověděl otázku. Ptala jsem se, kde je moje místo. Tys řekl, že vedle Tebe je mé místo a Tvé vedle mě. Že půjdeme spolu, ruku v ruce… Já ale věděla, jak naše cesta skončí. Však Tys nevěřil, utíral si slzy a říkal: "Blázínku. To bude dobrý, uvidíš. "
Nejsem hračka, vím, varoval si mě. Však nedostatek času nebyla hlavní příčina, která nás odloučila. Nikdy si mi nedal jediný podnět, abych věděla, že mi za to stojíš. Za to čekání. Za to doufání .. Možná se opakuji, nevím. Nezájem, lhostejnost .. opět stejné ingredience … teď už ale nepláču, kamaráde.
V jedné písničce se zpívá : „ Zapomenout, zapomenout! Toužím volně zas dýchat, zbavit se pout. Já chci bez Tebe žít dál, z místa se hnout .. musím zapomenout ..“ Nebylo ani třeba zapomínat, stačilo vědět, jak je ti to „jedno“.
Věřím, že se ještě někdy někde určitě setkáme. Ale jako úplně jiní lidé.Říkal si, že nedokážeš se loučit. Slovo sbohem, je pro Tebe nepřijatelné.
Prostě přišel si, pohladil duši .. dál to znáš sám .. Pouze si řekl Kačenko odcházím …
Zavři oči ….
