Vše je jen život ...

Je to zvláštní ... Pěstujete své přátelství tolik měsíců, až se z toho stanou léta.. Dva roky, pár měsíců ... snad i dní, hodin, minut i sekund ..A během krátkého rozhovoru, zbytečné chvíle je všechno pryč. Rozpadne se vše v prach a vpíjí se do země.

Říká se, že nikdy není pozdě. Položme si ale otázku. Pozdě na co? Přiznat si chybu? Ano, to můžeme kdykoli. Je však na nás, zvážit situaci, jestli to za to stojí. Z mnoha případů je však na urovnání věcí pozdě. Snad to chce čas, snad se zpraví. Snad to chce už jen vzpomínky a bolest s postupujícím časem se pomalu otupí. Pomalu, ale jistě.

Záleží také, jaký vztah jste s tím dotyčným měli. Nemluvím ale teď o ztrátě jako o úmrtí. Mluvím o ztrátě, která byla podložena lží, nedorozumněním, egoismem, lhostejností a nebo tak podbně. Myslím, že bolest z těhle důvodů, je mnohem těžší překonat. Protože s tímto se většinou smířit nechceme.

Však uvědomila jsem si, že všechno je jen na nás. Je na nás, jak dlouho nás bude bolest provázet, jak dlouho se budeme topit v žalu. Navazuji na jednu situaci, která nastala v mém životě teprve nedávno.

Vycházím z toho, že když se dva lidé hádají a o něco přou, že vina není NIKDY, jen na jedné straně. Vždy je i trochu chyby na straně druhé. Je těžké si to přiznat, ale i tohle přiznání mnoho vyřeší. A v mnoha případech i předejde jindy nevyhnutelným situacím.

Teď nebo dnes vím, že já jsem si tu chybu uvědomovala už od začátku. Mám své chyby, vlastnosti, které ale nedokážu překousnout. Ten dotyčný mi však v tomhle nahrával a neúnostnost situace rostla a rostla. Když jsem byly spolu venku, bylo většinou vše v pořádku, však na netu jsem se převážně hádali a přeli. On se věčně urážel, dělal ze sebe obětního beránka a já byla jeho štvanec. Zajímavé ale je, že jsem vždycky přitáhla já. S prosíkem o odpuštění. Nebo s pláčem. To byla asi jeho síla, jeho pohon.

Ale proč bych  to dělala, prostě jsem si postavila svoji hlavu a řekla ne, dost, tohle se nedá už snášet. Tak jsem si dupla, věděla jsem, co bude následovat. Po pravdě řečeno, jsem ráda jak to dopadlo. I když ztráta toho, kdo si říkal "můj opravdový přítel, na kterého se můžu vždy a v každé situaci spolehnou", mě velmi ranila. Posílilo mě to .  A čekám z té stravy všechno. Už jednou proti mě použil má bolavá místa, tak proč ne znova? Tentokrát jsem ale připravena.

Pokud budeš, nebo se nějakým zázrakem dostaneš k mým zápiskům, přešti si a vryj si do paměti má slova.

Dřív jsem litovala, trápila se a možná káplo i pár slz. Však přemýšlela jsem a je mi upřímě fuk co si myslíš, co cítíš a nebo co právě teď prožíváš. Nikdy jsem se nenazývala Tvým opravdovým přítele, stačílo mi, že jsem to tak cítila. Jen jsem tvrdila, že Tě znám a za tím si stojím do dnes. Pravda je, že máš klapky na očích a na sebe nikdy vinu nebereš, v tomhle jsi strašnej egoista. Kdyby si se teď postavil přede mě, asi bych Ti jednu pleskla.A nelitovala bych toho. Tvé chování mi teď přijde, trochu ubohé, že se řadíš právě do té linie... uražené chlapské pýchy.... ale teď mi je to jedno, jsi mi ŠUMÁK.

Třeba se jednou sejdem a zase se tomu zasmějem, jen tahle rána ve mě stále zůstane, a už nikdy Tě za přítele nebudu považovat.... jsi jen .. kamarád .. možná ani to ne ... známý ....