Kudy dál?
Táhne se to se mnou už dlouhý čas. Sama sebe se ptám, co vlastně u toho života mám. Odpověď se ale hledá velmi těžko a všechno nasvětčuje tomu, že kvůli pár krásným chvilkám nestojí na tomto světě být. Ale žít se musí a tak dále hledám smysl života. Jenže nepohnu se, dokud neodpustím. Každý mi to říká, že všechny nemoce a všechna smůla mě provází jen kvůli tomu, že se nedokážu odpoutat od nenávisti k mému "otci". Naschvál dávám do uvozovek, toto označení. Protože takový lidé by vůbec neměli děti mít.
Potloukám se světem a hledám svoje místo. Hledám sama sebe, hledám smysl, za který stojí za to žít. Hledám to, co v mém okolí každý má. A nenacházím .. Každý den ulehám do prázdné postele v prázdném pokoji. A každou noc se ptám: " Proč?". Proč, pokládám v tisíci otázkách a hledám odpovědi. Hledám je v nočním nebi, hřejivé peřině, chundelatých plyšácích a v telefonu. Hledám a hledám .. putuju z jednich dlaní do druhých a nikdo nemá lék.
Žiji snad mimo realitu? Nebo... vnímám věci jnak než ostatní ? Asi ano, asi jsem doopravdy jiná a vyčnívám. Jako jsem to dělala vždycky. Nechci být stejná jako ostatní, nechci dělat věci jako oni. Jsem svá - přesto jiná.
Nedokážu odpustit? A nebo dokážu, ale nedokážu zapomenout? Ano, asi to tak bude. Vzpomínky jsou mým největším nepřítelem? Jsou to ony, kdo mě v noci budí? Jsou to ony, kdo mě děsí a pronásledují? Jsou v každém okamžiku, v každém pohledu a gestu. Jsou všude. Neuteču, nezbavím se jich .. už nikdy. Jsou se mnou.
Hledám lék a i přes tak dlouhý čas nenacházím. Už dávno neplatí, že nejlepším lékařem je čas. Už dávno neplatí, že zacelý rány .. Rány jsou od toho, aby se hojily? Ale sype se do nich sůl a čím víc to bolí, tím víc se cítím silná. Každá rána mě posiluje a čím víc kopete, tím víc sílím. A jednou .. jednou se postavím každému z vás...
Děkuji za každou ránu, kterou mi dáte ... a miluji vás, za každé pohlazení, či milé slovo. Již dlouho v mém životě milá slova nejsou ...
Děkuji svému otci, že mi ukázal, jak odporný a egoistický umí chlapi být a že násilím se dá lecos vyřešit, ale pravda utlimit to ne.
Děkuji Pavlovi a také druhému Pavlovi, že mě naučili, že všem sladkým slovíčkům a slibům se věřit vždy nedá.
Děkuju Láďovi, že mi ukázal, že nenávidím lež a že mám i navíc, než jsou lidi jeho typu.
Děkuji své babičce, že vždycky měla pro mě vlídné slovo.
A děkuji svému bratrovi, že díky jeho agresivním útokům a fyzickému násilí, jsem se naučila bránit.
Děkuji své mamince, že nás dokázala vždy zaopatřit a stejně tak ji děkuju za psychické rány, kterýma ubližuje mým citům a učí mě tak je ignorovat.
Děkuji svému příteli, že mě naučil toleranci a kompromisu. A také tomu, že mlčeti občas znamená zlato.
Děkuji Jirkovi, že mi ukázal, že i ten nejvěrnější přítel dokáže být největším nepřítelem a taky děkuji za to, že mi ukázal, že se nemám nikdy a nikomu svěřovat. Protože i ten, co se za vašeho přítele považuje, dokáže vaše bolístky použít proti vám.
A nakonec děkuji životu, že mi dal takovou lekci. Lépe řečeno, že mi dává takové lekce. A připravuje mě tak na další cestu. Protože já, narozdíl od hýčkaných a rozmazlovaných dětiček, jsem na ten život připravena ....
